O dopravní chudobě na konferenci Chytrá a čistá mobilita (16. 9. 2025)

Dopravní chudoba, neviditelná, avšak hluboce zakořeněná bariéra, která brání značné části populace v plnohodnotném zapojení do společenského a ekonomického života, bude jedním z témat, o kterém bych rád hovořil na 12. ročníku celostátní konference Chytrá a čistá mobilita.

V tomto kontextu se veřejná doprava a rozvíjející se sdílená mobilita jeví jako klíčoví spojenci v boji proti tomuto fenoménu.

Veřejná doprava je po desetiletí páteří přístupné mobility. Její role v prevenci a zmírňování dopravní chudoby je nezastupitelná. Hustá síť autobusových, vlakových a tramvajových linek, pokud je dobře plánovaná a cenově dostupná, zaručuje základní úroveň propojení. Pro seniory, studenty, nízkopříjmové domácnosti a osoby bez řidičského průkazu, představuje často jedinou možnost, jak se dostat z bodu A do bodu B. Investice do veřejné dopravy, ať už jde o modernizaci vozového parku, rozšíření linek do okrajových oblastí nebo zavedení integrovaných tarifů, jsou proto nejen ekonomicky efektivní, ale především sociálně spravedlivé. Kvalitní veřejná doprava snižuje závislost na individuální automobilové dopravě, redukuje ekologickou zátěž a přispívá k inkluzivnější společnosti.

Nicméně, ani ta nejlepší veřejná doprava nemůže pokrýt každou ulici, každou vesnici, v každou denní dobu. Zde vstupuje na scénu sdílená mobilita. Carsharing, bikesharing, e-skútry a v budoucnu možná i autonomní sdílená vozidla nabízejí flexibilitu a dostupnost tam, kde tradiční veřejná doprava naráží na své limity. Pro obyvatele venkova, kteří potřebují dojet k nejbližší vlakové stanici, nebo pro ty, kteří potřebují krátkodobě přepravit větší náklad, může být sdílené auto spásou. Sdílená kola a skútry zase řeší problém "poslední míle" v městských aglomeracích, propojují domovy s autobusovými zastávkami nebo vlakovými nádražími. Finanční úspory plynoucí z eliminace nákladů na vlastnictví vozidla jsou pro domácnosti ohrožené chudobou obrovské.

Klíčem k efektivnímu boji proti dopravní chudobě je integrace těchto dvou pilířů. Veřejná doprava by měla tvořit základní síť, zatímco sdílená mobilita by ji doplňovala a rozšiřovala její dosah. To vyžaduje inteligentní plánování, digitální platformy pro snadnou rezervaci a platbu, a především politickou vůli. Je nezbytné zajistit, aby sdílené služby byly dostupné i pro ty, kteří nejsou digitálně zdatní, a aby byly cenově přístupné i pro nízkopříjmové skupiny, například prostřednictvím dotací nebo sociálních tarifů.